Kapitola 1.
Kapitola 1
Jmenuji se Karen Blures, ale říkají mi Kenny. Oblékám se spíše do černé. Jen mikinu mám vždy v oranžové barvě. Vlasy mam blond s černými melíry. Oči mám stříbrnomodré a lidé si vtšinou myslí, že jsem slepá. Když mi bylo 12 zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Tam to bylo snad ještě horší. Ale já jsem byla v pohodě. Nebyla jsem žádnej cvok, bázen a dokonce ani né psychopat. Jen jsem viděla věci co nikdo neviděl. A aby ode mne měli pokoj, tak mě strčili do svěrací kazajky. Řekli mi, že záleží jen na mě kdy mě otamtud pustí. Povedlo se, ale až za 3 roky.
*
Stála jsem před vraty psychiatrie. Nikdo pro mě nepřijel. Musela jsem jít pešky, protože jsem neměla ani floka na autobus. Všechny mé pokusy byly o stopnutí nějakého auta byli marné. Už jsem se dostala nasilnici co se táhla hlubokým lesem. Byl celkem strašidelný, ale já mam pro strach uděláno. Cesta mě velice unavila a tak jsem si zašla do lesa. Tam jsem si sedla pod strom. Už jsem byla téměř odpočatá. Vstala jsem a chtěla pokračovat dál ve své nudné cetě do rodného domova. Uslyšela jsem takové křupnutí nebo já nevím co. Pak chvilku nic a když jsem se otočila na hluk, uviděla jsem balvan řítící se na mě. Stihla jsem se mu vyhnut, ale kus se ulomil a strefil mě do nohy. „Au... Sakra!“ Klesla jsem zpět k zemi. Noha mi rychle natekla. Jakýkoli pohyb, dotik ba i jen lehký vánek mě drtil bolestí. Seděla jsem tam asi hodinu. Na tváři mi zasychali slzy. Oči mě už pálili a únava se vrátila. Chvilku jsem měla pocit, že bláznim. Nejdříve jsem slyšela dusot kopyt a nakonec jsem viděla koně. Kůň byl úžasný, jenže jeho jezdec mne zaujal více. Na tom koni vypadal jako anděl smrti. Tak tajemě a sexy. Zastavil se těsně předemnou. Kůň se vzepjal a dopadl. S bolestí jsem se posunula dále. Tajemný muž sesedl z černého svalnatého koně. Podal mi ruku, ale nic neřekl. Chytla jsem se a on mě vysadil na koně. Bylo to zvláštní. Necítila jsem žádnou bolest. Cítila jsem se, ani nevím jak ten pocit popsat. Byla jsem okouzlena jeho temným vzhledem. Do obličeje mu vidět nebylo, jen jeho smyslné rty. V dolním rtu měl dva piersingy. Černé vlasy, kterému padaly do obličeje, házely jemně namodralý odlesk. Byl tak krásný. Jednou rukou se chytl sedla druhou držel otěže. Rychle se vyhoupl též na koně. Seděl za mnou a já přemýšlela jak se tam tak rychle dostal. Aniž bych si to uvědomila, už jse klusali. Únava byla tak silná. Snažila jsem se nezavírat oči, ale neubránila jsem se. Jak má výčka sklesla, nevěděla jsem o sobě.
*
Probudil mě podivný pocit. Cítila jsem cosi studeného, mokrého na své tváři. Když jsem otevřela oči zakřičela jsem. Vedle mé postele seděl velký černý vlk. Jeho oči byli, ale krásně modré. Přisunula jsem se k němu a i přes jeho výhružné vrčení jsem ho podrbala za uchem. Najednou se otevřeli dveře pokoje. Teprve když vešel onen muž co mě zachránil, jsem si uvědomila, že vlastně nejsem ve svém pokoji. Podívala jsem se na něho a on se podíval na mě. „Bejt tebo tak ho moc nehladím. Mohl by tě pokousat nebo dokonce zabít. Kdyby tě chtěl roztrhat, nemohl bych s tim nic dělat, protože mě moc neposlouchá.“ řekl muj zachránce. „Jak se jmenuje?“ optala jsem se ho jako by mi právě nic neřekl. „Tate. Jmenuje se Tate.“ odpověděl mi prostě. V mých očích se objevilo nadšení. „ Miluju jméno Tate. Tak se jmenuje jeden psychopat a vrah...“ odmlčela jsem se a pomazila se s vlkem. „Pojď Tate. Vyskoč ke mně.“ K mému údivu mne poslechl. Mazlila jsem se s ním a ňuchňala. Můj zahránce se jen na nás díval a nevěřícně kroutil hlavou. „jak vlastně víš kdo je Tate?“ zvědavě nadzvedl obočí. Jen jsem se zatvářila trochu zostuděně a v podstatě i právem. „No nerada o tom s někým mluvím, zvláště s někým koho znam jen den nebo dva milý pane, ale někdo kdo byl 3 roky zavřený na psychiatrii, by měl mít přehled o těch co tam byli zavřeni před ním a kdo byl i ve stejné cele.“ řekla jsem zamyšleně. „Omlouvám se. Nechtě jsem vám takto narušit do vašeho soukromí. Mrzí mě to.“ Jen jsem kývnutím přijala jeho omluvu a lehonce se na něj usmála. Zvedla jsem se z postele a ještě se toho muže optala: „Ehm.. Mohl by jste mě odvést domů?“ Jen přikývl. „Kde bydlíte slečno?“ Chvilku jsem přemýšlela a dodala: „Bydlím v Resvaulute City.“ Vyvalil oči a zatvářil se velice provinile. Hodila jsem na něj vyděšený tázavý pohled. „ Je mi líto,ale.. ale to město bylo vypleněno a srovnáno se zemí. Spousta lidí tam zemřelo. Zbytek uteklo nebo se stihlo zachránit, avšak o nich nikdo už neslyšel. Děti některých z nich se, ale vrací. Bohužel většina z nich se už nemá kam vrátit.“ Řekl hlasem klidným, aby mě nerozhodil ještě více.
Vyběhla jsem ven z domu. On mne následoval. Nasedli jsme na jeho koně a vyrazili. Když jsme jeli kolem Hlubokého houští, zaslechla jsem vystrašené frkání koně. „Zastav prosím!“ vykřikla jsem. Zastavili jsme se. Sesedla jsem z koně a následovala ten koňský hlas odkud přicházel. Najednou se proti mně vyřítil povědomí černý kůň a těsně přede mnou se vzepjal. Hned jsem věděla co je to za koně. „Klid! Uklidni se Darkness heart..Už je to v pořádku. Jsem u tebe zlatíčko moje.“ uklidňovala jsem ho. Při prvním kontaktu mojí ruky a jeho srsti se uklidnil. Ten muž jen zíral. Vyskočila jsem na darkness heart na hřbet. „hodnej kluk jsi... Můžeme jet?“ jen přikývl. Když jsme dojeli do města, začali se mi do očí drát slzy. Skoro vše tam bylo zničené. Některé části města ještě hořely. Domy byli pobořené a některé už tam ani nebyly. Sem tam leželo něčí tělo. Už jsem se dostala před náš dům. Seskočila jsem rychle tak jak to jen šlo. Podlomily se mi kolena. Přede mnou leželi dvě těla. Patřily muži a ženě. Žena byla nejspíše těhotná, ale byla jsem si jista, že patří mým rodičům. Začala jsem brečet. Moje pocity byly smíšené. Byla jsem smutná, ale zároveň naštvaná. Možná proto, že tam neležím s nimi. „Vykřič se z toho, pokud ti to pomůže. Nedus to v sobě.“ řekl nejistě, ale řekl. Rozkřičela jsem se jak jen to bylo možné. Jak jsem to jen uměla. Pomaličku jsem stlumovala hlas, ale slzy se zastavit nedaly. Tekly více a více. Snažil se mě uklidnit. Chytl mě kolem ramen a poadil na svůj klín. Tak mírumilovně se na mě podíval. V jeho očích jsem však viděla překvapení. „Tvé slzy.. „ odhodlal se promluvit. Jen jsem se ho pohledem zeptala co s nimi jako má být. V hlavě jsem i říkala, že je normální brečet tak co tim má? Dopověděl mi tedy větu co již měl nakousnutou. „Jsou krásné. Černé jak půlnoc.“ Trochu jsem se vyděsila. Dlaní jsem si otřela tvář. Podívala jsem se na ní a v skutku byly černé jako půlnoc. Přitiskla jsem se k němu. „Asi je to trochu nevhodné, ale smím-li se optat, tak jaké je tvé jméno?“optal se mne. „ Jmenuju se Karen, ale všichni mi říkají Kenny nebo mi tak spíše říkali dokud nebyli asi všichni mrtvý. A jak se jmenuješ ty?“ usmála jsem se na něj. „Jmenuju se Sebastian“ řekl trošičku stydlivě, ale snažil se ten stud zamaskovat úsměvem. „Stydět se za to nemusíš.“ pověděla jsem mu šeptem do ucha a políbila jsem ho na tvář. Vzal mě do náručí. Odnesl mě domu. Položil mne na postel v mém starém pokoji a sedl si vedle mě. Bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Byl stuhlý jak skála. Pohl se. Oddychl. Otočil se ke mně a rychle mě políbil. Nemohla jsem odolat a jeho polibek jsem mu v zápětí oplatila. Rukama mě objal a hladil po zádech. Někdy mu ruka sklouzla níže. Jen náznaky jsem ho škrábala. Vždy když jsem ho objala, přivoněla jsem si jeho krásné vůně. Chtělo se mi spát na jeho rameni. To co jsem se Sebastianem prožívala, ty pocity co mnou proudily, když jsem byla s ním jsem ještě s nikým nezažila. Bylo to úžasné. A jak krásně líbal. Cítila jsem jeho sladkou chuť. Jeho horký dech. To teplo. Po každé jsem cítila malý záchvěv když mě políbil. Připadala jsem si jako bych létat uměla. Ještě jednou jsem ho políbila. Poprosila jsem ho, aby se mnou zůstl. Já si lehla a on mě objal. Pevně si mě k sobě přitiskl. V hlavě jsem si řekla jak moc ho milujuju. O chvilku později do ucha zašeptal já tebe taky. Připadala jsem si jako ve snu. Ale ve snu ze kterého bych se nechtěla nikdy probudit. Spolu jsme usnuli v láskyplném držení.
