Zápisník černé noci
Zápisník černé noci
1.
Ležela jsem ve své úhledně ustlané posteli... Deku jsem měla lehce přehozenou přes sebe. Skrze otevřené okno do mého pokoje prostupovalo měsíční světlo. Odkryla jsem se a přistoupila k oknu. Vánek si pohrával s mými vlasy a sametovou černou košilkou. Nadechla jsem se. Vzduch byl tak osvěžující. Probouzel, ale zároveň člověka přiměl usínat. Pustila jsem si pomalou hudbu skládající se převážně z piana. Moje tělo se rozpohybovalo do rytmu. Bylo to jako balet akorát živější. Roztočila jsem se. Cosi chladného mě chytlo za ruku. Už jsem cítila něčí objetí. Bylo mi jedno kdo to byl. Ať to byl zloděj nebo vrah. V jeho objetí jsem se cítila bezpečně. Jednou rukou mě držel pod zády a druhou pod stehnem. Zaklonil mě. Já se zaklonila jak jen to šlo. Cítila jsem jak mě políbil na hruď. Pomalu jak omámená jsem se k němu přitáhla. Jeho polibek co mi dal na hruď jsem mu vrátila. Při tom jak jsem ho políbila jsem zjistila, že na sobě nemá tričko. Trochu jsem znervózněla. Asi to vycítil a přitiskl si mne blíže k sobě. Cítila jsem jeho pevné a vypracované tělo. Dotančili jsme na místo kde svítil měsíc. Najednou jsem viděla jak vypadá. Byl tak... tak krásný. Vypadal jako anděl. „Kde máš svá křídla?“ Sotva jsem vypustila z úst. To co udělal mě odzbrojilo. Roztáhl křídla a chtivě se na mě usmál. Podlomili se mi kolena. Padla jsem k zemi. Otočila jsem se k němu zády a hlavu sklonila k nohám. Klekl si přede mne a pohladil mě po tváři. „Proč odvracíš ode mne svou tvář má krásko. Jsi pro mě duší i tělem. Musel jsem kvůli tobě z nebe odejíti i když jsem se proti svému pánovi hříchu dopustil. Mé srdce se rozhodlo býti jen tvým.“ Z oka mu slza ukápla. Nemohla jsem si pomoci. Odstrčila jsem se od země přímo na něj. Povalila jsem ho na zem a začala jsem ho líbat. Chytl mě za záda a teď už byl na de mnou on. Lehce mi sundal jedno ramínko a vzápětí i to druhé. Pokrčila jsem nohy a dala mu je kolem zad. Chytl mě za stehna. Pevně jsem se ho chytla kolem krku. On mě zvedl a přitiskl ke zdi. Líbal tak krásně a sebejistě.
Sundal mi košilku. Já nyní byla téměř nahá. Pouze krajkované černé kalhotky jsem měla na sobě. Kousl mě do rtu. Instinktivně jsem rukama ucukla k sobě. Škrábla jsem ho. Chytl mi ruce a dal mi je vedle hlavy. Začal mě líbat na krku. Zaklonila jsem hlavu. Jeho polibky pokračovaly až k prsům. Tam se zastavil. Byly to divoké, ale zároveň něžné polibky. Má prsa jako by byly nejsladší květy. On zas jako by byl žíznivý motýl co se domáhá nejsladšího nektaru.
Bylo to tak krásné a příjemné. Zavřela jsem oči. Můj dech jako by se změnil v bouři. Odnesl mě k posteli a položil mě na ní. Sundal mi i posední prádlo co jsem na sobě měla. Pomaličku lezl ke mně, avšak jeho hlava zůstala v mém klíně. V hlavě jsem si říkala co to dělám, vždyť ho ani neznam... V dlaních jsem držela deku. Vzdychla jsem. Po chvilce mne začal líbat směrem ke krku...
Já si však sedla. Doslova jsem z něj to obečení strhla. Posunul mě výše a položil zpět na záda. Lehce jsem pokrčila nohy. Jakmile se naše nahá těla spojila, nadechla jsem se a sevřela deku pevněji. Pak přišel kouskovaný výdech. Připadala jsem si jako v nějakém úžasném snu. Neměla jsem ani zdání o tom, že to vlastně sen nikdy nebyl.
*
Leželi jsme vedle sebe nazí. Mě však jedna otázka vrtala hlavou. Říkala jsem si co ztratím když se optám a tak jsem se optala: „Teď se mohu jenom ptáti, zdali tvé jméno smím-li znáti.“ Jen se šibalsky usmál a řekl: „Nemusíš se na něj ptát, každý smrtelník ho musí znát. Já mám mnoho jmen, ale většina lidí mi říká Gabriel. Říkají mi anděl smrti avšak je na tobě, které se ti líbí.“ Nevěřila jsem svým uším co za slova jeho překrásná ústa vypustila. Nevěděla jsem jestli plakat či smát se má tvář má. Posadila jsem se, ale jediné na co se moje tělo a duše zmohly, byly slzy vypuštěné z očí mých. Mé myšlenky a pocity vířily jako nejsilnější tornádo. Nevěděla jsem co dělat. Vstala jsem z postele. Vzala jsem si deku a omotala ji kolem svého těla. Přistoupila jse zase k oknu. Dívala jsem se na měsíc a doufala, že tohle byl jen zlý sen... Má noční můra. Však já na zádech a po celém těle cítila jeho chladné dotiky, polibky a nevím jak, ale i jeho chladné a bezcitné myšlenky. Bylo v něm tolik citu, ale zároveň tolik prázdnoty... „ Kdo ukradl jeho milující srdce?“ Aniž bych si to uvědomila vypustila jsem tu otázku ze svých úst. Gabriel vstal a zezadu mě pevně objal. „Slib mi svou věrnost. Slib mi své srdce, své tělo a svůj život. Já ti na oplátku věnuji své milující srdce.“ řekl jemným hlasem i když bylo znát, že to co řekl myslí upřímně vážně a že ví co chce. Nebylo mu radno odporovat, ale já se o to pokusila. Hned na to jsem toho nějak začala litovat. „A co se stane když ti ani jedno z toho nedám?“ zeptala jsem se jako malá zvědavá holka. Neváhal a už ráznějším hlasem odpověděl. „Nedáš mi-li to o co tě žádám, tak kolem tebe bude jen smutek. Tvý přátelé, rodina a zbytek lidí které znáš a miluješ zemřou. Tobě se však smrt vyhne. Budeš trpět a nakonec se jako hladový pes připlazíš ke svému pánovi.“ Otočila jsem se tak aby mi nebylo vidět do obličeje, neboť z mých očí byli slané vodopády slz. Vymanila jsem se z jeho objetí a posadila se na zem. Otřela jsem si hřbetem ruky své uplakané oči. „Půjdu s tebou. Slibuju ti věrnost. Dávám ti své srdce, tělo a život. Nechci si nechávat i to co by mi jako jediné zbylo.. A proto ti dávám i svou duši. Je jen na tobě co s tou duší uděláš. Je to břemeno těžké jako srdce avšak zlomenou duši nevyléčíš. Buď ji tedy zlom a nebo se o ní starej jako o ten nejkrásnější a nejsladší lotosový květ.“ řekla jsem se slzami a jako otrok si před něj klekla. „Nepoklekej přede mne... Já nejsem tvůj pán. To já bych měl poklekati před tebou, protože nikdo mi nedal tak velký dar jako ty, ale neměla by si mi tolik věřit. Nejsem tak hodný jak se zdá.“ S těmito slovy mě chytl za bradu a zvedl mě. Vzdychla jsem. Měla jsem tolik věcí a slov co jsem mu chtěla říct, ale má ústa jako by opustil hlas.
Vzal mě do náruče a odnesl zpět do postele. Položil mě a lehl si vedle mě. Objal mne svými silnými pažemi. Na to co se dnes stalo jsem mu to musela odpustit. Zavřela jsem oči a už jsem usnula.
*
2.
Vzbudili mě paprsky slunce dopadající na mou tvář. Hřáli. Rukou jsem pohladila Gabrielovo místo, ale nebyl tam. Rychle jsem si sedla. Podívala jsem se a v posteli jsem sama. Řekla jsem si jen, že to byl jen sen. Když jsem se však podívla na své tělo a já byla nahá, což mě ujistilo, že to sen nebyl.
Vztala jsem a odešla si dát sprchu. Pustila jsem si studenou vodu. Schoulela jsem se do rohu sprchového koutu. Třásla jsem se. Jak to mám říci, že by mi snad Gabriel chyběl? Nebo to snad byl strach ze slibu co jsem mu dala? Nevím. Vypnula jsem vodu a kolem těla si dala osušku. Oblékla jsem se. Chvilku jsem se na sebe dívala do zrcadla, ale vypadala jsem pořád stejně..
Vzala jsem si kabát a vyrazila na procházku po parku. Chodila jsem jako tělo bez duše i když já už vlastně žádnou duši nemám. Teď už patří někomu jinému. Nevnímala jsem okolí. Nic. Dostala jsem se až do lesa. Nedalo se zrovinka říci, že se ten es nacházel blízko, ale nebyl zase stovky km daleko. Procházela jsem mezi stromy, úzkými uličkami mezi skálami a i po vykácených mýtinách. V tu dobu kdy se mi to stalo jsem se podírala houštím. Něco podemnou křuplo. Znenadání jsem se propadla do neznáma. Cítila jsem tvrdý dopad a palčivou bolest, která prostupovala celým stehnem. Snažila jsem se podívat co způsobuje tu bolest, ale nebylo moc vidět. Instinktivně jsem se chytla za stehno. Bolest byla však o to větší. Zkoušela jsem si nohu lehce ohmatat až jsem narazila a zdroj. Skrze stehno jsem měla zabodnutý kus dřeva. Cítila jsem jak mi krev abnormální rychlostí teče po noze. Jako by teplo mého těla vytékalo spolu s ní. Snažila jsem se to vytáhnout. Čím jsem se však snažila, tím víc krve teklo. Nakonec jsem to vzdala. Přála jsem si aby to bylo rychlé. Seděla jsem tam minuty možná i hodiny. Mě to však připadalo jako dlouhé dny. Začala na mne padat únava a oči se mi pomalu zavíraly. Neměla jsem námahu ani na jednu slzu. Chtěla jsem se odsunout aespoň k nějaké stěně, ale ruce mi uklouzly po obroské kaluži.
Uslyšela jsem něčí kroky. Vydala jsem jen chraptějcím hlasem: „Kdo.. k ..kdo je to?..“ odmlčela jsem se abych popadla dech, ale jako by kroky náhle utichly. „Už jsem tak na pokraji smrti.. že mam halucinace.. Pro...“ větu jsem nedokončila. Byla jsem si jistá, že mam tak posledních pár hodin možná mín času života. Najednou ze tmy se objevil! „Gabrieli.. jak.. si mě..?“ optala jsem se nevěřícně avšak sotva slyšitelným hlasem. Oči jsem měla lehce otevřené. Kousky temné mlhy poletovaly kolem něho. Nejdříve byl vidět málo, ale čim mín mlhy tam bylo, tím více byl vidět. Bylo vidět, že má úsměv na tváři, když však oči otevřel, usměv mu hrůzou spadl. Rozeběhl se ke mně.. V očích jsem mu viděla strach. „Odpust mi to...“ řekl náhle. Chytl za tu dřevěnou věc a prutkým škubutím mi ji vytáhl z nohy. Krev byla k nezastavení. Chytl mě do náruče. Pak už si nic nepamatuji.
*
„Ztratila hodně krve pane, ale bude v pořádku.“ Ozval se jako by z dálky ženský hlas. „Děkuju vám moc! Děkuju, že jste ji zachránili. Je pro mě vším..“ Zazněl mi povědomí hlas. Zněl jako Gabrielův, ale to je řekla bych hloupost. Pro něj abych byla vším? Tak to fakt ne. Vynutil si mou oddanost, moje srdce.. Znovu jsem usnula.
Lehce jsem pootevřela oči. Všechno bylo rzmazané. V tu ránu se k mé posteli někdo rozeběhl. Pocítila jsem horko na své ruce. „Bože proč mi to děláš?“ zašeptal kdosi. Otevřela jsem pomalu oči úpně. Zrak se mi konečně ustálil. Na mé posteli seděl Gabriel. Držel mě za ruku a cosi si mumlal. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nejvíce však tomu co jsem zahlédla na jeho tváři. „To je slza? To co stéká a leskne se na tvé krásné, ďábelské tváři?“ S láskou a smutkem jsem se u těch slov rozplakala. Gabriel ke mně vzhlédl a utřel si tvář. „Prosím neplač! Ty ne..“ ale konec věty zůstal v jeho oněmělé tváři. „Proč nemám plakat? Chováš se jako kus skály. Bez citu. Získáváš co chceš. Bereš si to bez dovolení. Všechny kolem sebe odháníš....“ vyrušil muj dlouhý proslov, ale já bez čekání na to co řekne pokračovala dále „Ale to jen pro to aby si přede všemi skryl, že máš kus citu v těle? Já jsem slyšela co jsi řekl té ženě, jen nevím jestli jsi to myslel vážně nebo ne.“ A rozplakala jsem se ještě více. Těžce si oddychl. Přiklonil se ke mně a vášnivě mě políbil. Oči zavřel tak pevně, že z nich vyteklo dalších pár slz. Jeho polibek jsem mu opětovala. Pak pronesl snad nejkrásnější větu i když trochu strachu mi přibylo na srdci. „Moc se omlouvám.. Kdybych věděl, že jsi to ty... Já .. já nechci o tebe přijít.. Chci abys žila. Jsi jediná kdo mě dělá takovým jaký jsem. S tebu si připadám jako člověk. Jsi mou sabinou, ale i lidstvím.“ Z těžka jsem se posadila. Objala jsem ho. „Já chci domu Gabrieli“ a políbila jsem ho. V tom přišla sestřička. Gabriel mě pustil a šel se sestřičkou ven. Asi za pět minut se vrátil zpět do pokoje i s nějakýma věcma. „Obleč se a já tě odvedu domů.“ Pronesl. Otočil se a už byl mezi dveřmi když jsem ho zastavila. „Prosím! Zůstaň tu se mnou. Neodcházej.“ Gabriel zůstal stát. Pomalu zavřel otevřené dveře. Žaluzie všude zatáhl aby na mě nebylo vidět jak se převlékám. Stála jsem vedle postele. On přešel ke mně a začal mě líbat. Vyskočila jsem si na postel a posadila se. V hlavě mi zněla jen jedna otázka. V nemocnici? Nechci říkat jak jsem si připadala blbě, ale sex byl úžasný. Ten jsem si asi užila nejvic za všechny ty noci strávené s muži.
Jen co jsem si dozapla poslední knoflíček u košile, vrazila do pokoje sestra. „Vy jste ještě tu? .. Nevadí. Tím lépe...“ Odmlčela se. Znervózněla jsem. „Co se.. ?“ nedořekla jsem úzkostí. Moje tělo jako by zkamenělo. „Moc mě to mrzí slečno, ale máte vzácné, vážné onemocnění srdce... Při vaší velké strátě krve jsme dělali testy na srážlivost a tohle jsme našli.“ Dopověděla sestra a větu doprovodila smutným výrazem. „Jak dlouho?“ Optala jsem se se strachem. „Měsíc, možná dva, každopádně není na to lék.“ Dodala.. Podívala jsem se na ní a jako tělo bez duše jsem odešla z nemocnice. Nepodívala jsem se na Gabriela a ani na nikoho jiného. Šla jsem dlouho a bylo mi úplně jedno kam. Došla jsem k velice známému mostu tam u nás na Salivadorský most. Tenhe most se jmenoval podle rodu Salivadorů. Ti byli známí tím, že své nepřátele schazovali z mostu a ti se nabodli na kůly co kdysi stávaly pod ním. Sedla jsem si na zábradlí a zoufale koukala dolů. Čím déle jsem seděla a přemýšlela, tím víc jsem byla odhodlaná skočit. Rozhodla jsem se. Stoupla jsem si za zábradlí. Zavřela jsem oči. Už jsem se chtěla pouštět, když v tom jsem uslyšela Gabriela jak křičí: „Prosím tě nedělej to!“ Lekla jsem se a pustila zábradlí. Padala jsem dolů. Gabriel neváhal a skočil za mnou. Chytil mě, roztáhl křídla a těsně nad zemí jsme to vybrali.
Držel mě v náručí. Letěli jsme dlouho až jsme nakonec přistáli. Celou cestu jsem měla zavřený oči a brečela. Když jsem otevřela oči, seděli jsme na kouzelném místě. Seděli jsme na měkké louce. Nad námi stála jabloň s rudými jablky a růžovoučkými kvítky. Louku ukončoval strmý sráz, přes který vedl most ke kamenné cestičce. Ta zase vedla k obrovskému jezeru. Jezero bylo průzračné jako z křišťálu. Všechno tohle obklopovali hory. Samozdřejmě toho tu bylo velice moc, ale nevím jak bych vám to tu krádce popsala. Vstala jsem a rozhlížela se kolem sebe. Nevěřila jsem tomu co vidím. Myslela jsem si, že takhle úžasná místa existují pouze v příbězích nebo pohádkách. „Kde to jsme?“ Vyletěla ze mě slova úžasu. „Jsme v zemi andělů. Tam kde zapomeneš na všechno zlé. Jen se obávám, že zde s tebou zůstati nemohu.“ Touhle větou jako by smutek do mne vtekl. Můj tázavý obličej hovořil za vše. „Dostal jsem zákaz sem dotohoto místa chodit ba-li se jen přiblížit.“ Jak mile dořekl z nebe přiletěli andělé v blištivé zbroji a utvořili kolem nás kruh. V jednom místě se rozevřel a tím místem prošel ten nejvyzbrojenější z nich. „Gabiel, ach Gabriel. Což já ti nepravil, že zde do těchto posvátných zahrad již vstup zakázán máš?“ Gabriel pouze sklopil oči a ten v blištivé zbroji mu vrazil facku. Pokynul rukou a vojáci ho chytili. Mě jako by si nevšimli že tam stojím. Hlavní z nich vytáhl meč. Už chtěl stít hlavu Gabrielovu, ale já se před Gabriela postavila se slovy: „Opovaž se ty okřídlená potvoro!“ a hned na to jsem si dala ruku před pusu. V hlavě mi jen znělo: Sakra tak tohle mi vyklouzlo (samozdřejmě jsem takhle urazit anděla nechtěla). Anděl se zarazil, ale Gabriela to též překvapilo. „Což ty se opovažuješ mluvit ke mne takto. Což ty nevíš s kým mluvíš. Jméno mé je Michael jeden ze šesti Gabrielových bratrů. Ustup! Abych jej mohl patřičně potrestat za překročení zákazu mého...“ odmlčel se a odstrčil mě stranou. „Věděl jsem, že hříchy a ženy krásné Gabriela bratra mého svádí, ale že nedodrží nakázání mé a ohrozí život krve své, to jsem nečekal a nyní odstup, smrt bratrova čeká.“ Nenechala jsem si to líbit a rozeběhla jsem se, odrazila se a plnou silou jsem ho odstrčila též. Byla jsem tak ohromě naštvaná, že mi bylo jedno jestli je to anděl, kněz nebo kdokoli jiný, ale vyhrkla jsem na něj zděšeně. „Nesmíš ho zabít! Ze zoufalosti tě tu na kolenou prosím. Vím,jaké krutosti je schopen tvůj bratr, jaké monstrum se v něm skrývá, ale nemohu ti dovolit aby si mu vzal život. Sice mě násilně donutil mu slíbit mou věrnost, tělo a srdce, ale já mu za to dala ještě něco. Kdyby si ho zabil, zabiješ tím mne. Nemáš Michaeli ani tušení, kolik lásky v něm je.“ Slzám jsem se neubránila. Připadala jsem si jako troska. Michael si klekl aby mi viděl do očí. Promluvil zvědavě, ale poznala jsem, že zakrývá strach. „Co jsi mu dala mé dítě.“ Jen jsem se mu podívala zhluboka do očí. „Svou duši.“ V tu chvíli mě chytla křeč. Bylo to hrozné a bolelo to jako čert. Gabriel byl hned u mě. Vzal mě do náručí. Ptal se mě copak mi je. Jeho tvář byla strachy tak bílá. Michael se podíva na Gabriela a ten zas na něj. „Běž bratře..“ řekl. Gabriel jen děkovně kývl.
Probudila jsem se na krásné dřevěné postely s nebesi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Žasla jsem. Byla to taková elfská chatka nebo nevím jak vám to popsat. Všechno bylo ze dřeva. O květiny zde nouze též nebyla. Vstala jsem z postele avšak jakmile jsem se postavila na nohy, zamotala se mi hlava. Už jsem celkem padala když v tu jsem se sihla opřít o stěnu. Do dveří zrovna vešel Gabriel s Michaelem. Vypadali už konečně jako bratři. Gabriel držel ve džbánek s jakousi zvláštní zlatavou tekutinou zatímco michael nesl chléb a jiné pochutiny. Gabriel položil džbán a přiběhl ke mně. Podepřel mě a odvedl ke stolu. Posadila jsem se. Stůl byl nádherně prostřen. Byla to taková ta krásná, bohatá snídaně. Michael mi s omluvou nabídl ten podivný nápoj. „Moc se ti omlouvám za to jaký jsem byl, ale vidím, že jsi bratra změnila. Neděs se nápoje, který ti nalévám. Je to naše specialita. Něco co žádný člověk co živ byl nepil. Je to nektar z lilie černé.“ Podalmi skleničku. Poděkovala jsem a napila se. Ta chuť byla úžasně sladká. Pila jsem lehkými doušky. Vychutvala jsem si to. Oči jsem měla při tom zavřené. Gabriel se smál. Naznačila jsem mu, proč se na mě takhle směje. Prej se na mě směje jen proto, že mi to sluší jak se rozplývám. Prý zářím spokojeností,což byla pravda. Byla jsem spokojená. Hlavně zamilovaná. Michael mi tu spokojenost sebral když se zeptal. „Proč jste vlastně zde. Už je i líp?“ Jen jsem smutně sklopila oči. „Už nikdy mi nebude líp. Jinak nevím proč zde jsme.“ Gabriel se též o debaty připojil. Byla jsem vážně smutná. „Jde o to bratře,..“ odmlčel se a v zápětí zase pokračoval. „Ona je velmi vážně nemocná a proto jsem chtěl, aby ten čas co jí zbývá strávila zde.“ Michael se optal kolik let mi asi zbývá. Gabriel však nebyl schopen mu říci odpověď. „Zbývá mi měsíc možná dva“ odpověděla jsem suše. Michael se zatvářil smutně. Bylo na něm vidět, že Gabriela chápe. Všichni jsme se snažili uklidnit a v klidu nasnídat. Ano. Samozřejmě se umím dokonale přetvařovat. Snídaně byla velice chutná. Po snídani jsme se vypravili na menší procházku. Michael se od nás odpojil. Celou cestu Gabriel jen zarytě mlčel. Zničeho nic padl na kolena. Něco si mumlal. Přiskočila jsemk němu. „Copak se děje Gabrieli?“ ustaraně jsem se optala. Rychle vstal a přitiskl mě ke stromu. „Ty nesmíš umřít to ti nedovolím. Já tě nikam nepustím. Kdyby ti to nějak pomohlo, i člověkem bych se kvůli tobě stal.“ Se slzami vypustil. Dlaněma jsem ho chytla za tváře a snažila se ho uklidnit. „To už neříkej Gabrieli. To už nikdy od tebe nechci slyšet. Já ti neumřu a jestli mam jíti na onen svět, tak pujdu. Nic se neděje jen tak. Každý jednou či dříve umře. Tomuhle se říká osud.“ Velice dlouze a co nejvíce ze srdce jsem ho políbila. Cítila jsem jak mu tep srdce klesá. Zašeptal mi do ucha jak moc mě miluje. Šíleně jsem ho milovala i když mi zpusobil utrpení a bolest. Nevím jestli je to tím, co jsem mu slíbila, ale ano. Objal mě. Hřálo mě u srdce, že jsem po dlouhé době našla někoho kdo mě miluje. Vlastně on si našel mě. Aspoň někdo tu se mnou bude než umřu.
Chytl mě za ruku a šly jsme dál. Já si položila hlavu na jeho rameno. Nedokážu si představit, že bych byla od něj daleko a nebyla v jeho blízkosti. Sice někdy zmizí pro nějakou dušičku, pro někoho kdo opouští tenhle svět, ale i tak se mi na tu chvilinku po něm stýská. Nikdo z vás si nedokáže představit jak se smrti bojím. Já nechci umřít. Nechci, ale už jsem se s tím smířená. Gabriel se s tím však nesmíří snad nikdy. Procházku jsem si užila. Vlastně všechno jsem si musela užívat, protože jsem nikdy nevěděla kdy to bude naposled a že mé naposled se blížilo rychleji a rychleji. Gabriel vzdychl. “Omlouvám se, ale už musím jít. Vrátím se co nedříve. Prosím zůstaň tu se mnou.” Usmála jsem se a políbila ho. Zmizel. Otočila jsem se a šla za Michaelem. Ještě jsem se ohlédla za sebe. Pokračovala jsem ve své cestě.
Došla jsem přímo k velké bráně mohutného hradu obrostlého růžemi. Prohlížela jsem si ho a žasla nad jeho velikostí. Stráže nehybně stáli a chocholy na jejich přilbách vlály ve větru. Popadla mě šílená bolest u srdce. Snažila jsem se to vydržet. Zhluboka jsem dýchala, ale při každém nádechu to bolelo víc a víc. Spadla jsem na kolena. Stráže se na sebe podívaly a přiběhly ke mě. “Jste v pořádku slečno?”
-
Opřela jsem se rukama o zem. Chytli mě pod rameny a odvedli k Michaelovi. Michael mě vzal do náruče a odnesl do své ložnice. “Napuste do vany studenou vodu a přinete k ní nějaké ovoce.. !!! Ale rychle!” křikl na své sluhy. Chytla jsem se ho za ruku. Radši bych držela Gabriela, ale on tu není. Nejsem si jista jestli ho můj stisk bolel nebo ne, ale bylo mi to jedno. Přiběhl sluha a oznámil, že voda je jest napuštěna. Michael mě vzal znovu do náruče.Odnesl mě do koupelny. Držel mě v náručí, ale na zem mě nepustil. Podívala jsem se tázavě a s bolestí do jeho očí. Nadzvedl nohu a překročil stěnu vany. Cítila jsem jak se otřásl. Po chvíli následovala i jeho druhá noha. Pomaličku, ale bez zastavení se posadil. Jak mile se studená voda nahrnula i na mé tělo stuhla jsem. Objala jsem ho. “Děkuju moc, už je mi lépe.” usmála jsem se na něj. On mi úsměv opětoval. Natáhl ruku ke stolečku, který byl vedle vany. Stůl byl obložen všeljakými druhy tropického ovoce. Vzal hroznové víno a krmil mě. Otřela jsem si rukou nos. Když jsem se na ní podívala jestli tam není nudle, tak jsem se zděsila. Na ruce byla krev. Kolem nás se začala rozprostírat černá mlha. V tu chvíli jsem si jí nevšimla, dokud se Gabriel nezjevi před námi. Nenávistně se díval na Michaela. Na mě se však díval zklamaně. Otočila jsem se na něj úplně. “Panebože! Co se ti stalo?” Vykřikl a bez váhání mě chytil za ledovou ruku. “Dostala další záchvat. Proto jsem jí vzal sebou do té vany.” Michael osvětlil Gabrielovi celou situaci.
Gabriel
“Ach má drahá, proč bůh mi seslal tebe jako lidskou bytost trpící boestí a smutkem. Proč seslal tě sem s touto nemocí. Chtěl mě snad změnit? Cožpak jsem netrpěl teď dost. Kéž by jsi se tu neobjevila v mém životě. Kéž by jsi nebyla. Kdybych za tebou nepřišel, kdybych tě nikdy nepoznal, bylo by mi bez tebe lépe. Ale nemohu tě teď opustit v nejhorším. Nechci aby sis myslela o mě to zlé. Nemám citu v těle a ty přesto věříš, že city mám. Musím se však přiznat, že cítím lásku I náklonost k tobě. Nemohu bez tebe být. NEUMÍREJ MI!!!”
Dopsal jsem řádky do svého deníku a dále přemýšlel co budu dělat až zemře. Můj život bude v troskách. Já už nebudu jako dříve. Chci její jméno znát.Vstal jsem od stolu a šel za ní. “Což pak tu sedíš ty poupě lilie mé?” Usmál jsem se na ní. Ona však koukala do stolu dále. Sedl jsem si naproti ní. Její pleť byla mramorově bílá. Najednou se její ústa otevřela. “Ach Gabrieli.. Moc se ti za vše omlouvám,ale... Já už zde dlouho nebudu. Cítím se slabá... Vím, že každou chvíli zemřu. Cítím v sobě spoustu bolesti.” Vzdychla. Požádal jsem jí aby se na mě podívala. Když však jsem uviděl její oči. Měla je krvavě rudé. Nevím jestli se špatně vyspala nebo je to tou nemocí. Doufal jsem však v tu první možnost. Opřela se o židli a že si půjde lehnout. Spadla na zem. Začala se svírat v křeči. “Lásko neumírej! Neopuštěj mě! Já tě nepustím!” Vykřikl jsem na ní. Začala mi tam plakat. Její szy byli zbarvené od krve. I když jsem muž, slzám a pláči jsem se neubránil. Křičela. Tak moc. Bylo vidět, že jí to bolí. Projel mnou ten známí pocit smrti. Vím, že ji musím převést na druhou stranu, ale já se ji vzdát nechci. Do dveří vtrhl Michael. “Bratře..Pust jí.. cožpak ty nevidíš její utrpení?” řekl mi. Odmítl jsem ho. Ona na mě zakřičela. “Gabrieli prosím! To bolí! Já chci umřít!” Michael mi položil ruku na rameno. “Vím, že je to těžké a budeš mě za to nenávidět, ale pomoc ji od bolesti.” Kývl jsem na souhlas I když jsem to z hlouby duše udělat nechtěl. Vzal jsem ji do náručí a políbil ji. Stěží mi pošeptala: “Na posteli máš vzkaz. Přečti si ho až zemřu. Prosím.” usmála se. “Miluji tě Gabrieli...” Při těchto slovech vydechla naposledy. Odnesl jsem její tělo do ložnice a položil na postel. Otevřel jsem její vzkaz a začal číst:
Pro Gabriela
Ach drahý Gabrieli, jestli tohle čteš tak už jsem nejspíše po smrti. Nic jsi o mě nevěděl a já o tobě také ne, ale I přesto jsem tě milovala. Chci aby si o mě věděl alespoň něco. Moji rodiče chtěli chlapce, ale bohužel jsem se jim narodila já. Celé dětství mi to dávali za vinu. Oblékali mě jako chlapce a také mě tak vychovali. Jsem si jistá, že půjdu do pekla. Nejsem tak nevinná jak jsem ti říkala a jak jsi si myslel. Moje matka je zavřená v ústavu a můj otec je mrtev. Já jsem seděla pěl let ve vězení za vraždu, protože mého otce jsem zabila já. Nechtěla jsem to udělat, ale už mě nebavilo jak mě ošahává a říká ty nechutné věci. Což pak mu moje matka na tyhle prasárny nestačila? Kdybych to neudělala, určitě by mě znásilnil.
Když ti toto píšu, mám strach. Co je po smrti? Je to jako spánek? Převtělím se snad do něčeho jiného nebo budu jenom duch chodit a nikdo mne neuvidí? Je to těžké o tomhle přemýšlet. Gabrieli moc mi chybíš. Nechci bez tebe být a toulat se po druhé straně zatím co ty se budeš trápit. Pokud vůbec. S tebou jsem zažila něco úžasného. Netýká se to jen sexu. Sex s tebou byl mimochodem dokonalý. Jako bych měla sama křídla. Nikdy jsem k nikomu nic necítila jako k tobě. Byla bych ti oddaná I kdybych ti věrnost neslíbila. Než jsi o měsíční noci vstoupil do mojí komnaty, lásku jsem proklínala a říkala jsem, že už se do nikoho nikdy nezamiluju. Zamilovala jsem se do tebe. Chci od tebe aby si mi slíbil, že se kvůli mé smrti nebudeš moc trápit. Hlavně neproveď žádnou hloupost. Zkus alespoň kvůli mě být se svými sourozenci za dobře... Sbohem lásko. Miluji tě. I na druhé straně na tebe budu myslet a budu ti věrná.
Tvá Maxim
Tam na druhé straně
Je těžké se probrat ve světě kde vás nikdo krom duchů nevidí, kde nikoho neznáte. Dívala jsem se na Gabriela jak čte můj dopis. Padl na kolena. Rozplakal se. Chtěla jsem ho obejmout, ale.. ruce mi proletěli skrze jeho tělo. Ruce pevně zaťal v pěst. Chytl žudli a hodil ji proti stěně. Rozbila se. Spousta věcí rozmlátil, spousta jich proletěla i skrz mě. “Ach Gabrieli, co se s tebou stalo.” Natáhla jsem ruku ke krásně zdobené váze. Pomyslela jsem na to, že by mohla spadnout a rozbít se na malinké kousky. Ruka jako by se zhmotnila. V tu chvíli kdy se Gabriel podíval na vázu, spadla dolů a rozbila se. Zašeptal: “Maxim?” Když vyslovil moje jméno utekla jsem, protože jsem viděla jak se převtěluje do mé reality. Hledal mě. Probíhal mezi ostatními duchy. Řekla jsem si, že mu bude ai lépe beze mě. Odešla jsem se jako duch toulat jinam.. Viděla jsem místa která jsem chtěla vidět, která mě velice zajímala např. Jako Las Vegas, Paříž, Niagárské vodopády, ale I přes to, že se plnily mé tajné sny mi nějak něco chybělo. Věděla jsem, že to co mi chybí je Gabriel, jen jsem si to nechtěla přiznat. Srdci jsem neporučila. Zavedlo mě přímo za ním. Ani nevím jak jsem ho našla v těch zapadlých uličkách. Vím jen, že to byl takový zvláštní pocit. Otevřela jsem první dveře, po nich druhé a nakonec následovali dveře od ložnice. Nebyla jsem si jistá jestli ty dveře otevřít nebo ne. Ke své blbosti jsem je otevřela. Na posteli ležela žena. Na můj vkus mi byla docela podobná až na to, že já jsem mrtvá a nejsem nějaká laciná štětka z ulice. Na ní ležel Gabriel. Bylo velmi jasné, že spolu souloží. On se posadil a ona mu nasedla přímo na jeho úd. Zeptal se jí: “Bojíš se smrti?” Ona se jen hloupě začala smát. Gabriel však zůstal s tváří kamenou a vážnou jako když se tázal na otázku. Hned jak spatřila jeho obličej se přestala smát a už roztřeseným hlasem se optala: “Ja..k to myslíš?” Jen se ušklíbl. “Někoho mi připomínáš a tak nějak mám chuť tě mučit, znásilňovat a nakonec zabít.” Chtěla se od něj odtrhnout, avšak on ji držel ve svém klíně velmi povně. Při snaze Gabrielovi utéct, přirážel víc a víc. Chytl ji pod krkem. Ona rázem jako by skameněla. Seděla a s vytřeštěnýma očima se na něj dívala. Nevím jestli se chvěla strachy nebo nadržeností. Gabriel ji přejel jazykem od prsou ke krku. Ona neznámá dívka začala šilhat očima směrem ke stropu. Bylo víc než jasné, že ji škrtí. Dívka spadla na zem. Gabriel si obékl kalhoty a otevřel flašku whisky. Pil jí jako obyčejnou vodu. Chytl tu dívku a přivázal za ruce ke stropu. Chudinku ani neoblékl. Nejdříve jsem si myslela, že ji zabil, ale nechal ji naživu. Teď si s ní bude hrát jak kočka s myší.
Když se dívka probudila začala plakat. “Sundej mě dolů, já chvi domů.” Vzlykla. Gabriel si stoupl za její záda a naklonil se k jjímu uchu. “ty, ale nikam nepujdeš.” Sundal si opětovně kalhoty. Chytl ji za vlasy a začal ji znásilňovat. Myslela jsem si, že se změnil. Myslela jsem, že neumí být tak krutý. Prosila jsem ho aby neděla hlouposti a jak to dopadlo. Křičela,plakala a prosila ho aby jí nechal být, ale marně. Už si užil a tak přestal a čekal až bude mít zase chuť. Oblékl se a stoupl si před ní. “Jak se jmenuješ?” Zeptal se jí Gabriel pohrdavě. Dívka však mlčela. Vrazil jí jednu facku. “Co tě to zajímá když mě stejnak zabiješ?” Vykřika na něj. “Co když tě nechci zabít?” a znovu si lokl. “M....” dívka cosi zašeptala. “Více nahlas by to nešlo?” nenávistně na ní pohlédl. “Jmenuju se Max.” odpověděla bez života a naděje, že se vrátí živá. Gabriel padl na kolena. Potváři mu začali téct slzy. Dívku to očividně šokovalo. Vstal a došel ke stolu. Z něj si vzal nůž. Dívka prosila ať ji nezabíjí, kdž však Gabriel přesekl lano a ona se dostala nohama na zem byla zmatená. Gabriel si sedl ke stěně a hlavu sklopil mezi kolena. Zatím co si dívka rychle uvolnila ruce a oblékla se jak jen to ryche uměla. Otevřela dveře a chtěla vyběhnout pryč od toho tyrana. Ale ve dveřích se zastavila. Vešla zpět do místnosti a zavřela dveře. Došla až ke Gabrielovi. Myslím si, že její strach vystřídala lítost. Klekla si k němu a políbila ho na čelo. “Mam takový pocit, že trpí tvoje srdce žalem. Nevím co se stalo, ale chtěla bych ti pomoci. Nemůžeš si vylívat zlost na ostatních. Z nějakého asi tobě neznámého důvodu ti odpustím tak si toho vaš a neudělej žádnou hloupost.” Ta dívka možná nebyla taková jak jsem si z prvního pohledu mylela. Podíval se na ní ajen řekl. “Zemřela mi v náručí. Má Maxim...” odmlčel se. “.. zemřela na velmi vážnou nemoc. Já se prostě s její smrtí nevyrovnám ikdyž si to nejspíše přeje.” Tak moc jsem si přálaaby mě viděl. Aby viděl, že stojím před ním. Vzhlédl směrem ke mě. Oči měl rudé od slz. “Maxim?” Zašeptal. Dívka se podívala směrem kam se díval a uskočila. “Gabrieli. Co se to s tebou stalo. Znám všechny tvé temné stránky, ale nečekala bych to, že ze žalu začneš pít a ubližovat dívkám mě podobným. Co na jejím jméně tě tak vyděsilo? Co vyděsilo tvé srdce a svědomí, že jsi neměl kuráž zabít ji jak jsi chtěl. Je mi jedno s kolika ženami jsi spal za tu dobu kdy já chtěla ve smrti odpočinek a klid, když jsem já před myšlenkama na tebe utíkala. Ale vrátila jsem se kvůli tobě. Pochopím jestli mě nemiluješ, ale nepřeju si aby jsi byl na lidi takový. To tě jako anděla neomlouvá.” řekla jsem s nejistotou jestli mě slyší. Cítilajsem chlad na své tváři. Má slza dopadla na zem. K mému překvapení se slza zhmotnila. Max se na Gabriela podívala a zeptala se: “Ty jsi anděl? Ty ji ten anděl Gabriel?.. ” zhluboka se nadechla “... a ty jsi Maxim? Ty jsi taky anděl?” zašeptala na mě. Gabriel odpověděl za mě. “Ne. Ona byla ten nejkrásnější obyčejný ,ale zároveň neobyčejný člověk na světě. Zamiloval jsem se do ní hned na první pohled.Vyhrožování a nucení do slibu věrnosti a oddanosti byla jen záminka proto aby ode mě neutekla. Aby byla pořád semnou. Vím že jsem sobec. Bylo krásné cítit po dlouhé době to teplo jejího těla. Její lásky. Jen díky ní jsem se cítil jako člověk. Jen díky ní jsem vůbec cítil něco.” Velice mě Gabrielova slova zaskočila. To jsem pro něj ěa vážně takový význam? Max se na mě podívala. “Moc mi připomínáš moji kamarádku Maxim. Měla hrozný rodiče. Nevím co se s ní stalo. Onamě držela při životě. Nosila mi jídlo, oblečení a když jsem potřebovala utěšit, dokázala mě utěšit. Někdo říkal, že ji zavraždili s jejím otcem, někdo zase, že ho zabila ona...” Přerušila jsem ji: “Já ho zabila” Když jsem to dořekla. Max se začali pnit oči slzami a mé též, protože jsem si uvědomila co jsem stratila svými činy a co jsem získala. A teď to mám všechno před sebou ikdyž se nemohu ani jednoho žedoopravdy dotknout.
Najednou se dveře pokoje rozrazili a v nich stála nějaká žena oděna ve zlatém rouchu. “Amitiel?” Gabriel se na ní koukal. “Bratře musíš okamžitě do hradu!” Gabriel byl tak v šoku, že svou sestru vidí. Chtěl jí něco říct, ale hlas přestal sloužit. Zvedla jsem se a otočila se k ní. “Děje se něco?” Ona se otočila na mě a zarazila se. “Ty jsi ta Gabrielova mrtvá! Promiň, že jsem to tak vyhrkla jen jsi mě zaskočila. Nikdy jsem neměla tu čest vidět se z duchem. Bratři si žádají tvou pozornost Gabrieli. Týka se to jí.” Gabriel se na ní tázavě podíval. A ona jako rychlostí blesku odpověděla. “Její mrtvé tělo se nijak nemění.” Já a Max jsme se na sebe dívali jak opařené. Jak by mohla mrtvola měnit svůj fyzický vzhled. Amitiel naše udivené obličeje nezaskočili a začala objasňovat situaci. “ V hradu je pohřební místnost. Těla se pokládají na pohřební desky, kde se tělo změní podle postavení na sklo nebo mramor. Na tvém těle se však nezměnilo nic, až na tvé vlasy. Tvé vlasy stále rostou jako by jsi byla živá a spala spánkem ve svém těle. Je to velice zvláštní a aby jste věřili, chce Michael aby jste se dostavili na hrad a viděli vše na vlastní oči.” Gabriel mě popadl za ruku a já zase Max. Šel velice rychle. Nestačila jsem mu. Snažila jsem se mu vytrhnout ruku z pevného sevření. K mému údivu to bolelo, ale sevření nepovolilo. Když jsme se se dostali do té místnosti nevěřila jsem svým očím. Mé tělo vážně bylo takové jak Amitiel popisovala. Gabriel mě konečně pustil. Na mém těle se objevila modřina. Ostatní si toho všimli také. Poté se podívali na mě. Na mojí ruce se objevila taky. Dostala jsem strach. Došla jsem ke stolku s nástroji. Vzala jsem si do ruky nůž a řízla se než stačil někdo něco udělat. A stalo se přesně to co jsem čekala. I na mém těle rána začala krvácet. Klekla jsem si na podlahu a sklopila oči k zemi. Myslím, že od té doby co znám Gabriela se neděje nic normálního, ani v klidu umřít nemohu ikdyž jsem ve své podstatě už mrtvá. Neznáme se ani rok a už se přihodilo tolika věcí, že by jeden jen těžko uvěřil jak je tohle vůbec možné.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc krásně jsi to napsala. Ale chtělo by to další pokračovánííí !!!!!! :)
Re: Krása
(Adriane Shadow, 24. 3. 2015 14:00)Tak to jo.. na pokračování se pracuje o to se vážně neboj :) avšak lehce nestíham ale už mam zase kus napsanej takže až budu mít čas tak to sem dám a neboj se.. nezapomenu ti o tom dát vědět
bozii:))
(kristyna sobotkova, 17. 9. 2014 21:55)Ouu...tak to bylo nadherny..az se mi z toho chtelo brecet,tak dojemny..a zaroven i kousek pravdy,takhle by se lidi meli chovat kdyz maji nekoho radi..:)) fakt krasa
Re: bozii:))
(Adriane Shadow, 23. 9. 2014 18:13)Děkuju ti moc.. Všechno píšu podle toho jak to cítim a hlavně co jsem zažila.. Hold někdy je bolest nejlepší lék
odpoved
(ondrej.vagabond@gmail.com , 5. 8. 2014 10:56)Ak ma byt toto zapisnik ciernej noci, tak v tom pripade je to ta najciernejsia noc aku si len clovek vie predstavit.Na zaciatku osamela zena,ktora pre mna z nepochopitelnej priciny podlahne celkom neznamemu cloveku.Nasledujuce opisy stastia a pokoja duse po prebudeni vystriedaju obavy a vlastny zivot a zivoty jej blizkych.Z toho dovodu mu slubi absolutnu vernost a.oddanost.A na uplny zaver este jeho utvrdenie v tom, ze to bude ovela horsie....Smutny pribeh o uplnej az otrockej podriadenosti....
Re: odpoved
(Adriane Shadow, 8. 8. 2014 12:56)Ano je to o tom jak je osamělá ... Ale srdci nemohla poručit.. Milovala své přátele a všechny. A radši by za ně zemřela než žít v osamělosti a smutku. To radši bude za ně trpět. Až dopíšu další kus tak to bude míti světlejší, ale i černější noci a dny než byla tato noc.. Přidávám do toho ivlastní pocity a nemilé zkušenosti o svém životě.. I když nemam velký věk (15 let) tak jsem toho prožila více jk dost ..
odpoved
(ondrej.vagabond@gmail.com , 5. 8. 2014 10:57)Ak ma byt toto zapisnik ciernej noci, tak v tom pripade je to ta najciernejsia noc aku si len clovek vie predstavit.Na zaciatku osamela zena,ktora pre mna z nepochopitelnej priciny podlahne celkom neznamemu cloveku.Nasledujuce opisy stastia a pokoja duse po prebudeni vystriedaju obavy a vlastny zivot a zivoty jej blizkych.Z toho dovodu mu slubi absolutnu vernost a.oddanost.A na uplny zaver este jeho utvrdenie v tom, ze to bude ovela horsie....Smutny pribeh o uplnej az otrockej podriadenosti....
Krása
(Kakude :P, 22. 3. 2015 12:45)